Sub Pop Records 03/2009

 

Hodně, fakt hodně jsem nechtěl tenhle článek začínat řečmi o fenoménu „druhého alba“. O tom, jak člověk čeká pokračování toho prvního a je si stoprocentně jist tím, že Dan Boeckner (jinak také Wolf Parade) se svojí manželkou Alexei Perry vezmou to nejlepší z minulého alba, ty nudnější kousky zahodí a celé to bude lepší, promakanější, prostě bigger, better, stronger. Jenže tohle je album, u kterého si úvod jednoduše nedovedu představit jinak, protože jsem se na něj fakt strašně těšil.

 

Popravdě řečeno si nepamatuju, jestli vydání debutu Plague Park před dvěma lety předcházel nějaký hype klasického střihu („Polovina Wolf Parade po výborném albu vydává blablabla...“), ale mě vždycky přišel jako dost nenápadná a o to lepší deska, která vás pomalu ale jistě přepadne a stáhne k sobě, přičemž po chvíli nebudete vědět čí jste. Přinejmenším lehká melancholie přítomná v každé sekundě zanechávala opar čehosi nedefinovatelně mrazivého a zároveň přitažlivého.

 

Jestli se kvůli tomuhle pocitu na Face Control těšíte, je nutné se připravit na fakt, že to je přesně to, co tady trochu chybí. Nejde ale vyloženě říct, že by to bylo špatně – atmosférou je prostě jenom trochu jinde. Všude možně se můžete dočíst, že by to mělo být jako přesun z depresivní Skandinávie kamsi do východní Evropy. Ať už to znamená cokoliv. Prý Kaliningrad, Moskva. Kontrola oblečení a obličeje gorilou při vstupu do klubu. Hmm. Tak či onak, najdete tady dost kousků, které jsou hlasitější, elektroničtější a jaksi pozitivněji znějící než předchozí tvorba (příkladem budiž All We Want, Baby, Is Everything), což ale z Face Control rozhodně automaticky nedělá žádnou sluníčkovou desku. Možná se totiž stejně jako já nebudete moci ubránit dojmu, že to je místy až ironie, obzvlášť pokud vezmete v úvahu texty.

 

Pokud jde o zvuk, první věcí, které si člověk povšimne, je již zmíněná daleko větší role krabiček a mačkátek , která ovládá Alexei. Rozhodně už neplní jenom funkci jednoduchého podkladu pod Boecknerovu kytaru a vokály, nýbrž povýšily na plnohodnotný nástroj, který je často patrnější než ona kytara. Ostatně, tři tracky na albu jsou krátké skoroinstrumentální kousky. Na druhou stranu, zvuk je pořád stále patřičně minimalistický, nikdo nehraje hru na největší počet vrstev zvuku. Vždyť by to v tomto případě ani ničemu nesvědčilo.

 

Někteří si možná vzpomenou, jak po podzimním koncertě na pražské Sedmičce vysmátá Alexei pobaveně posílala lidi do tamní minibackstage za Danem, jehož nálada byla přesně opačná. Tehdy jsem to samozřejmě nemohl vědět, ale to je přesně ono, to je tahle deska. Deska, která některé na první poslech asi trochu zklame, ale stejně si ji budou pouštět, protože je někde uvnitř bude hlodat a hlodat a hlodat. A jak hlodá naživo, můžete zjistit 19. dubna v Praze (Rock Café) nebo o den později v Žilině (Stanica).

 

P.S. Jestli tahle deska něco nevyhraje, pak to bude soutěž o cover art roku. A jestli Handsome Furs za něco cenu vyhrají, budou to promofotky.