Smi Col (Sony Music) 08/2009

Napsat recenzi na nové album dánských Mew jsem dostala za úkol už poměrně dávno. Od té doby přemýšlím, co vlastně světu o tomto albu sdělit. Mew se svými čtyřmi alby jsou pro mě kapelou tak blízkou, hudbou tak osobní a citlivou, že bych nerada chladnokrevně rozpitvala jejich skoro epické dílo do posledního kousíčku tkáně. No More Stories... poslouchám teď poněkolikáté dokola. Pojďte poslouchat se mnou.

Momentálně mi v uších hraje track #7 Cartoons and Macrame Wounds – podle mého nejsilnější píseň celé desky. Znáte ten pocit, kdy se zdá, že se vám srdce v hrudi třese a vy nevíte, jestli se rozbuší jak šílené nebo se zastaví? Tak tohle já teď cítím. A nejde tu o jednoduché emoce „a teď se rozbrečím“, ne, tady člověk neví, co si myslet, text ani nevnímá, prostě jen poslouchá a cítí něco. Něco, co nejspíš sám nedokáže popsat, ale to něco ho vevnitř tíží a těší zároveň. 

A víte co, já nebudu pokračovat skladbu po skladbě. To co cítím při Cartoons se v podstatě moc nemění během celého alba. Na první poslech se zdá, že jde o klidné album, pro někoho třeba ukňučené a moc zasněné, ale není to tak. V těch skladbách, v těch tónech a ve zpěvu Jonase Bjerreho je tolik epické síly, že se člověk podivuje, jaktože si toho nevšiml hned. V angličtině existuje krásné slovní spojení „effortlessly epic“ - myslím, že vystihuje tuhle desku naprosto přesně. A to jsem se ještě nedostala do té fáze poslouchání alba, kdy rozebírám text. I po měsíci jsem pořád na úrovni tupého obdivu, kdy se houpu na hladině hudby a její vlny si se mnou dělají, co se jim zlíbí. 

Mew si žádnou suchou recenzi podle šablony „je to tak a tak a interpret to udělal takhle a takhle to má znít a tohle to znamená“ nezaslouží. V podstatě píšu tak, jak na mě tvorba Mew vždy působila – jen lehce učesaný proud vědomí. Tohle album si zaslouží ale mnohem víc. No More Stories.... je soubor hymen tohoto podzimu.